Rybka: „Na Nisu jsem přijel prodávat a omotávat florbalky.“

Co dělá ve stánku se suvenýry SALMING NISAOPEN bývalý reprezentant Čech a současný úspěšný kouč mládeže a žen ve Švýcarsku Michal Rybka?

„S ředitelem turnaje Vladimírem Ježkem, který žije v současnosti také ve Švýcarsku, jsme dobří kamarádi, ale hlavně florbaloví nadšenci, a tak vznikla myšlenka, že přijdu pomoci při prodeji reklamních předmětů akce a spojili jsme to s nabídkou pro hráče. Pokud si u nás ve stánku koupí omotávku na florbalku, já jim ji namotám, protože s tím mám velké zkušenosti. V Čechách jsem pracoval ve firmě, která vyráběla hokejky.“

První den na stánku máš za sebou. S jakým úspěchem?

„Prodali jsme přibližně dvacet pět omotávek a byla tu jedna skupinka kluků. Prvnímu z nich jsem omotal hokejku a najednou chtěli všichni ostatní. Od toho momentu se to rozkřiklo a pak každý, kdo si ji koupil, chtěl i výměnu omotávky, takže za mě dobré...“

Říká se, že jsi v tom opravdu dobrý a nepotřebuješ se při práci ani na florbalku dívat. Jaký máš nejlepší čas?

„To je dobrá otázka. Ještě mi nikdo nezměřil čas trvání celé výměny, no složení omotávky trvá přibližně 40 sekund a namotání nové maximálně jeden a půl minuty.“

Už dvacet let žiješ a pracuješ v zemi helvétského kříže. Proč ses usadil právě tam?

„V Čechách jsem aktivně hrál do 24 let a v té době začali někteří reprezentanti odcházet působit do zahraničí a tedy i do Švýcarska. Neříkám, že jsem v Čechách vyhrával všechno, to ani zdaleka ne, ale chyběla mi motivace pokračovat. Chtěl jsem si zlepšit kvalitu života, což se mi i podařilo.“

Určitě si vzpomínáš na úspěšné roky své kariéry, na co nejraději vzpomínáš?

„Rozhodně na dobu, kdy jsem působil v klubu FBC Pepino Ostrava. Nazval bych to týmem šílených. Byli jsme všichni divocí a díky tomu jsme toho spolu strašně moc zažili. V Čechách jsou lidé pro sport nadšení a je to úplně jiné než ve Švýcarsku, kde je na prvním místě práce, škola a sport se až tak nehodnotí."

Trenérský chleba je náročný, jak se ti po této stránce funguje ve Švýcarsku?

„V Čechách funguje florbal o něco lépe v tom, že svaz či kluby mají podporu státních dotací a kluby si mohou dovolit zaměstnat na plný úvazek i pět, či šest lidí, což ve Švýcarsku možné není, protože ve sportu není mnoho peněz. Je to sice bohatá země, ale do florbalu se málo investuje. Mám společně s Tomášem Chrápkem štěstí, protože jsme oba v klubu zaměstnáni na plný úvazek. Je to jen díky tomu, že tři kluby, které jsou geograficky blízko, vzájemně spolupracují a finančně se na tom podílejí, jinak by to nebylo možné. Není mnoho trenérů, kteří jsou tu zaměstnáni na plný úvazek."

Nějaký čas jsi ve Švýcarsku podnikal mimo florbal. Asi už na to není čas, že?

„Měl jsem malou soukromou firmu, která rekonstruovala byty i domy, ale přišla možnost zaměstnat se na pozici trenéra, tak jsem se jí naplno ujal. Platově jsem sice šel dolů, ale dělám to, kvůli čemu jsem sem přišel a co mě baví."

Jakí lidé jsou Švýcaři a jaká je jejich sportovní mentalita oproti Čechům?

„Myslím, že je to obecně známé. Češi jsou sportovci, kteří nedávají do tréninku úplně všechno, ale jsou kreativnější a talentovanější. Švýcar to má prostě tvrdě vybojované. Je to dáno i ve společenském životě, protože pokud něco v Čechách ve sportu dosáhneš, máš určitý status, že jsi něco dokázal, zatímco ve Švýcarsku je to každému jedno. Samozřejmě, nebavíme se třeba o Rogeru Federerovi, to je úplně jiný level. Florbal tady není tak populární jako v České republice."

Co tě jako trenéra čeká v nejbližším období?

„Jeden z týmů, které mě zaměstnávají, se jmenuje Floorball Uri. Převzal jsem pozici trenéra ženského týmu ve druhé nejvyšší lize a podařilo se nám postoupit do nejvyšší soutěže. Bude to pro nás velký rozdíl hrát na nejvyšší úrovni, ale v klubu nás netlačí, abychom se za každou cenu udrželi, což samozřejmě všichni chceme. Myslím si, že s týmy, které budou v tabulce mezi pátým a desátým místem, můžeme být konkurenceschopní."